menu

Zhang Xiaogang Slivoň a dívka

14. 1. 2015

Galerie Zdeněk Sklenář - Zhang Xiaogang - Slivoň a dívka 20.1. - 10.5. 2015 

Samostatnou výstavu světově proslulého čínského malíře Zhang Xiaoganga - Slivoň a dívka otevře Galerie Zdeněk Sklenář ve svých prostorách v Salvátorské ulici č. 6. Jejím kurátorem je profesor Lü Peng, osobní přítel autora a ředitel Muzea of Contemporary Art v čínském Chengdu. Profesor Lü Peng rovněž výstavu osobně uvede na slavnostní vernisáži, která začíná 19. ledna v 19:00 hod. Představí na ni grafické originály Slivoň a dívka, jež vytvořil Zhang Xiaogang v nákladu 99 exemplářů pro Edici grafických originálů 27 linií Galerie Zdeněk Sklenář a olej na pltáně stejného jména, který se stal prvním obrazem tohoto autora v České republice. Výstava představí také originální tiskové matrice. 

V Edici 27 linií vydala dosud Galerie Zdeněk Sklenář několik desítek grafických listů velkých českých umělců - Karla Malicha, Václava Boštíka, Milana Grygara a Zdeňka  Sýkory. Grafické originály vydává galerie již od roku 1993 a čínský malíř Zhang Xiaogang je prvním zahraničním autorem světového jména, který je v této edici zastoupen.  

Zdeněk Sklenář o unikátnosti uměleckého díla Slivoň a dívka v Galerii Zdeněk Sklenář

“Když jsem 2. prosince 2014 loňského roku ve 23:05 místního času nasedal do letadla na trase Peking - Abu Dhabí - Praha, prožíval jsem sváteční chvíli. Vzpomínal jsem i na Dr. Vincence Kramáře a říkal si: Co asi prožíval v roce 1910, když přivážel do Čech první díla Pabla Picassa, jež jsou dnes chloubou naší vlasti? Zaplavoval mne pocit šěstí, že se mnou na palubě jsou i desítky grafických listů vytvořených proslulým čínským malířem Zhang Xiaogangem pro Edici 27 linií Galerie Zdeněk Sklenář. A pro nás všechny! A olej na plátně stejného jména, který se tak po přistání stal prvním obrazem tohoto velikána v České republice. Dovolte mi, abych Vám touto výstavou ve své galerii oba skvosty jménem Slivoň a dívka představil.\\\\\\\" Zdeněk Sklenář

Profesor Lü Peng o díle Slivoň a dívka

Často to jsou ony nevyzpytatelné cesty životního osudu, které vedou malíře k tvorbě konkrétního obrazu. Například Picasso maloval svou dceru Palomu, obrazy jsou rozměrem nevelké, zato zajímavé a výjimečné, neboť zobrazují malířovo rozpoložení v jistém životním období. Zhang Xiaogangova Slivoň a dívka také patří k tomuto druhu děl. Vidíme jemnou dívku, jak sedí na židli, a za ní prostou větévku kvetoucí slivoně. Obraz je namalován ve stejném stylu jako nejznámější cyklus Zhang Xiaogangových obrazů Velká rodina: šedavý tón, žlutá skvrna nepochopitelného původu na tváři dívky i její zvláštní nálada, která člověku nedá spát a musí o ní přemýšlet. Ovšem zde je, zřejmě z nějakého malířova pohnutí, dívka namalována netypicky z profilu, tento úhel pak v kompozici s větévkou slivoně za dívčiným tělem vytváří pevné sepětí. Větévka slivoně je důležitým prvkem kompozice díla, neboť představuje nový malířův experiment posledních let, kdy na svá plátna začal umisťovat klasické symboly čínské tradice. Zájem o elementární genofond vlastní tradice jej přiměl hledat způsob, jak jej nechat vplynout do své umělecké tvorby. Větévka slivoně na obraze nese mnohoznačnou působivou symboliku. V tradiční konfuciánské kultuře je slivoň spolu s bambusem, chryzantémou a orchidejí jednou ze „čtyř vznešených rostlin“, je také vedle bambusu a borovice jednou ze „tří přátel zimy“. Představuje čistou důstojnost, neochvějnost a pokoru. Ještě v hluboké zimě rozkvétá jako první ze všech rostlin a zvěstuje příchod naděje. Wang Anshi (1021–1086), slavný vzdělanec a literát doby Severní Song, napsal tuto báseň.

Vzadu u zdi bílé kvítky slivoně

rozkvetly tuhé zimě navzdory.

Ne, není to sníh, i z dálky

cítím tu jemnou sladkou vůni

 

Lü Peng o Zhang Xiaogangovi 

Zhang Xiaogang je umělcem, který přes napojení na fenomény čínského umění počátku devadesátých let 20. století vždy zastával nezávislé postoje. Vytvořil si natolik svébytný estetický výraz, že jeho díla nelze pochopit jednoduchým přiřazením k jednomu z tehdejších trendů, přestože si některé jejich prvky osvojil.

Zhang Xiaogang se narodil roku 1958 v Kunmingu, metropoli jižní provincie Yunnan, a v roce 1982 ukončil studium olejomalby na Sichuanské akademii výtvarných umění. Jeho umělecká kariéra započala v bouřlivé atmosféře první poloviny osmdesátých let, kdy si po fázi lyrického expresionismu prošel obdobím, které sám nazývá „ďábelské“. Těmto zádumčivým, hloubavým rokům existenciální osamělosti vévodila náruživá četba západních filozofických a literárních děl a poslouchání západní hudby. V roce 1984 Zhang Xiaogang vážně onemocněl. Tehdy opustil dřívější pastorální témata a začal malovat svět duchů a surrealistických přízraků. Když se vymaloval ze zkušenosti blízkosti smrti, přenesl se jeho zájem k filozofickým tématům. 

Druhá polovina osmdesátých let je v čínském umění nazývána dobou „obnovy konceptů“ a zájmu o základní otázky, „kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme“. Z tohoto období se zachovalo velké množství umělcových dopisů přátelům, jako je ten určený malíři Mao Xuhuiovi, v němž Zhang Xiaogang píše: „Umění je to nejvyšší a nejcennější, co na světě máme, a musíme na něm založit svůj život. V hloubi umělcovy duše vězí něco vážného, cítí velkou odpovědnost… Nebýt té velké vroucí lásky, asi bychom se slzami v očích a se zatnutými zuby nepřestáli to období útrap, kdy před námi společnost zabouchla dveře.“ Toto období „druhého břehu“ se tematicky neliší od předchozího období „ďábelského“, Zhang Xiaogang v něm však otázky života a smrti podroboval racionálnímu zkoumání. Pustil se do výtvarných experimentů s papírem a barvami. Na papír například nanesl vrstvu barvy a do ní pak nožem vyrýval obrysy nebo část obrazu jen přetřel barvou a zbytek pečlivě zpracoval. Do kategorie experimentálních děl patří soubor maleb Ztracené sny, cyklus zhruba čtyřiceti poeticky laděných prací z let 1986–1988. Za jeho rané reprezentativní dílo je považován triptych Věčná láska (1988). Zhang Xiaogang vášnivě, byť nesystematicky, četl díla západních myslitelů a spisovatelů. Poslouchal vážnou hudbu, obzvláště tu, kterou vnímal jako tragickou. Měl ale rád i jiné hudební žánry, oblíbil si například album The Wall britské skupiny Pink Floyd. Na obraze Nekonečné moře z roku 1989 nacházíme množství lebek. Až do roku 1991 se malíř intenzivně zabýval tématem života a smrti.

V roce 1992 došlo vlivem Deng Xiaopingova projevu z cesty na jih Číny ke změně politické atmosféry, jež v zemi panovala od června 1989. Zejména lidé v přímořských oblastech zjistili, že se nyní mohou uplatnit v podmínkách tržní ekonomiky. Počátkem tohoto roku odjel Zhang Xiaogang do Německa, kde se mu naskytla příležitost poprvé na vlastní oči spatřit díla velkých západních umělců, kterých si vážil a které obdivoval. Z dopisů, jež poslal z pobytu v Německu přátelům, vysvítá jeho zklamání, že na přehlídce Documenta v Kasselu nevystavovali významní umělci jako Joseph Beuys nebo Anselm Kiefer. Zároveň jej na ní překvapil luxus a aristokratická atmosféra, v níž bylo současné západní umění prezentováno. To se velmi rozcházelo s představami, které o životních podmínkách a tvorbě západních umělců měli Číňané. Výrazně to také kontrastovalo s „undergroundovým“ vyzněním výstavy K18, na které byli ve stejné době v Kasselu zastoupeni čínští avantgardní umělci Lü Shengzhong, Wang Luyan, Ni Haifeng nebo Li Shan.

Ve druhé polovině roku 1992 začíná malíř používat pojem „současné umění“. Jako by zjistil, že esencialistické pátrání je bezedná propast – přestože fascinace melancholií a nostalgií mu už zůstala. Jak dělat současné umění? Zhang Xiaogang zastával názor, že současné umění se má vyznačovat osobitostí (musí prorazit svým uměleckým vyjádřením) a musí překonat formalistický komplex (uvažování v intencích vizuální originality typu „nový obraz“ nebo „nový styl“). To také považoval za stěžejní úkol, s nímž si současní čínští umělci budou muset poradit. Byl vnímavým pozorovatelem reality a jasně si uvědomoval důležitost proměny uměleckého jazyka. V roce 1993 o sobě říkal, že je „tulákem po idejích“. Na březnové výstavě Post ’89: Nové umění Číny v Hongkongu byla jeho práce Zápisky zařazena do sekce „traumatizovaní romantici“. Nejvíce pozornosti však upoutal „politický pop-art“ (Wang Guangyi, Yu Youhan nebo Li Shan) a práce „ve stylu nudy a cynické zkaženosti“ (Fang Lijun, Liu Wei, Wang Jingsong nebo Liu Xiaodong).

V roce 1993 namaloval Zhang Xiaogang několik obrazů, které znamenaly v jeho díle přelom: Žlutý portrét, Červený portrét, Pokrevní pouto matka a syn a Rudé novorozeně. Na Žlutém a Červeném portrétu zobrazil dva své přátele, malíře Mao Xuhuie a Ye Yongqinga. Na tyto dvě malby se můžeme dívat jako na pokus odpoutat se od výrazného expresivního jazyka. Pokrevní pouto matka a syn a Rudé novorozeně tvoří se zmíněnými portréty tematický celek, zaměřený na pokrevní spřízněnost, život, růst a dospívání i smrt. Nevzdálil se tedy zcela tématům, která jej zajímala již dříve, a patrná je rovněž obdobná surrealistická psychologie, náhodně zvolené světlo a nelogické uspořádání předmětů na obraze. Koncem roku 1993 se Zhang Xiaogang rázně vydal směrem k typizovanému schématu. V roce 1994 představil nový cyklus Pokrevní pouto: Velká rodina, ve kterém se již zcela oprostil od expresionistického „rámce“. Co malíře ke změně způsobu vyjádření vedlo? Sám se k tomu tehdy vyslovil takto: „Ve svých posledních dílech jsem se inspiroval albem starých rodinných fotografií a portréty kreslenými uhlem, o jaké na čínských ulicích všude zakopáváte, tedy kromě všeho ostatního, co nám minulost i přítomnost nasadila do našich hlav. Nedokážu říct, kterého konkrétního nervu v hloubi mého nitra se ty pečlivě vyretušované staré fotografie dotkly, ale musel jsem o nich pořád přemýšlet, tak moc se mi líbily. A možná právě vlivem doby, ve které dnes žijeme, z nich nemáme jen nostalgické potěšení, ale promlouvají k nám i jistým naivním, byť možná iluzorním vizuálním jazykem. Potvrdily mi, že mystický manýrismus a nabubřelý romantismus nejsou pro mě to pravé. Vizuální jazyk starých fotografií a portrétů mě upozornil na jev, který dobře znám, avšak dosud jsem mu nevěnoval dostatečnou pozornost. Jedním z jeho projevů je i estetický ideál běžných Číňanů, pro nějž je typické potlačování individuality a zdůrazňování příslušnosti ke kolektivu, nevýraznost a neutralita, a přitom výrazná poetičnost.“ 

Zhang Xiaogang pocházel z typické rodiny „revolučních kádrů“ padesátých let. Takové rodiny si někdy schovávaly staré fotografie z raných revolučních a budovatelských let. Tyto fotografie byly zcela jiné než dřívější snímky rodin zachycující postavy v tradičních dlouhých hedvábných kabátcích, z nichž dýchají dávno minulé časy. Fotografie ze čtyřicátých až šedesátých let byly emocionálně i historicky spojeny s dosud žijícími Číňany – rodiči a dětmi, kteří společně ona důležitá historická období prožili. Když roku 1993 maloval ve svém stísněném pokojíku v Chengdu obrazy z cyklu Brána nebeského klidu, dává je ještě do „expresionistického rámu“, jaký známe z jeho portrétů a některých dalších děl. Zhang Xiaogang však nakonec zjistil, že k otázkám života a smrti, minulosti a současnosti se lze vyjadřovat i bez expresionistického rukopisu. Na 22. bienále v Sao Paulu v roce 1994 vystavil obrazy rodin symbolizující pokrevní i mentální spřízněnost současného čínského člověka s minulostí. Úspěch v tomto i  v dalších výstavních projektech potvrdil Zhang Xiaogangovu pozici předního současného čínského umělce. Zhang Xiaogang nepřestal ohledávat lidského ducha a duši. Záměrně si k tomu zvolil surrealistickou techniku ve spojení s popartovým zjednodušením. Jeho soubory Pokrevní pouto a Velká rodina se staly ikonickým estetickým znázorněním ducha nedávno minulé doby. 

 

Samostatné výstavy 1989 - 2014 (výběr) 

2014

ZHANG XIAOGANG MEMBER+ING, Národní galerie v Tegu, Tegu, Jižní Korea

2013

Zhang Xiaogang, The Pace Gallery, New York, USA

2012

Hlas Pekingu – Zhang Xiaogang, The Beijing Pace Gallery, Peking, Čína

2010

16 : 9, Today Art Museum, Peking, Čína

2009

Kronika vrchních písařů, The Beijing Pace Gallery, Peking, Čína

Zhang Xiaogang: stíny na duši, Queensland Art Gallery, Brisbane, Austrálie

2008

Revize, The Pace Gallery, New York, USA

2007

Zhang Xiaogang, Sara Hilden Art Museum, Tampere, Finsko

2006

Home – Zhang Xiaogang, Pekingská komuna, Peking, Čína

2004

Pupeční šňůra doby – Zhang Xiaogangova malba z let 1989–2004, Hanart TZ Gallery, Hongkong, Čína

2000

Zhang Xiaogang 2000, Max Protetch Gallery, New York, USA

1999

Soudruzi, Galerie de France, Paříž, Francie

1997

Pokrevní pouto: Velká rodina, CAFAM, Peking, Čína

1989

Ztracené sny, Výstavní síň Sichuanské akademie výtvarných umění, Chongqing, Čína

Skupinové výstavy 2000 - 2013 (výběr) 

2013

Cestou dějin: Dvacet let čínského současného umění a benátského bienále, Muzeum současného umění v Chengdu / Benátky, Čína / Itálie

2012

Portréty, Muzeum moderního umění Minsheng, Šanghaj, Čína

2011

Propustka do budoucnosti – z Asie do světa (doprovodná výstava 54. ročníku benátského bienále), Fondazione Claudio Buziol / Palazzo Mangilli-Valmarana, Benátky, Itálie

Surreal Versus Surrealism in Contemporary Art, IVAM, Valencie, Španělsko

2010

Měníme dějiny: čínské nové umění 2000–2009, Peking / Šanghaj / Kanton, Čína

Za maskou, The New Art Gallery Walsall, Walsall, Anglie

2009