menu

z.s.devadesát

1. 1. 2010

Tisková zpráva


Zdeněk Sýkora je slavný a je z Loun. Je malíř a brzy mu bude devadesát. Je žijícím klasikem a legendou. Je symbolem odvážné generace, která v šedesátých letech proměnila vizuální tvář českého umění. Zásadním způsobem posílil naději, že platnost českého výtvarného umění je globální.

Od 23. ledna do 27. března spatříte v Galerii Zdeněk Sklenář výstavu, v níž zdánlivě rozmanité obrazy vytváří harmonickou jednotu. Puntíky a linie, flekáče a makrostruktury. Extrémy. Výjimky, které potvrzují pravidlo. Ve světové premiéře bude představen soubor osmi grafických listů - serigrafií s názvem Černo-bílá struktura z roku 1967/2009. Jejich rozsah i rozměr 220 x 38,8 cm je činí dosud největším grafickým souborem!

Zdeněk Sýkora patří mezi první malíře na světě, kteří do své tvorby zapojili počítač. Sýkorovy obrazy jsou zastoupeny v řadě prestižních soukromých sbírek i v předních galeriích na celém světě. Do své stálé expozice ho zařadilo například i pařížské Centre Pompidou.


Malíř, kterého fascinuje náhoda

Zdeněk Sýkora nikdy neusiloval o světový věhlas. Nekopíroval módní trendy, nepodbízel se vkusu sběratelů a kurátorů, neprahnul po tom usadit se v Praze či v jiné metropoli. „Nikdy jsem nemyslel na to, kam se dostanu a jestli budu jednou ´mistrem světa´,“ říká malíř, do jehož ateliéru v rodných Lounech si již našli cestu kurátoři muzeí a galerií i soukromí sběratelé z celého světa. „Mou nejdávnější ctižádostí bylo, abych měl jednou obrázek na výstavě v Mánesu.“ Dávný sen se Sýkorovi nejen splnil, ale tisícinásobně jej překonal. V roce 2001 se jeho obraz Linie č. 137 stal logem pro nově otevřené muzeum moderního umění ve Vídni – MUMOK Stiftung Ludwig, v Rakousku za celoživotní dílo získal ocenění Herbert-Boeckl-Preis (2005) a od roku 2007 je obraz Linie č. 24 – Poslední soud (1984) součástí stálé expozice v pařížském Musée nationale d’art moderne Centre Pompidou.

Zdeněk Sýkora začal malovat za druhé světové války, když po uzavření vysokých škol pracoval na železnici. Prošel zde různými profesemi od popeláře přes telegrafistu až k výpravčímu. Přitom se věnoval vrcholovému sportu – byl nadějným křídlem hokejového týmu. Po válce vystudoval výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii na Univerzitě Karlově v Praze a v letech 1947-1980 přednášel na katedře výtvarné výchovy Filozofické a Pedagogické fakulty. Především však maloval. Na první samostatné výstavě v roce 1952 se představil převážně krajinami z okolí Loun. Zásadní obrat v jeho tvorbě znamenalo setkání s Matissovou kolekcí v leningradské Ermitáži (1959) a začátkem šedesátých let již v Sýkorově tvorbě dominovaly geometrické tvary, které se staly základem jeho abstraktních obrazů. V roce 1962 začal malovat svůj první obraz, v němž řešil vzájemné vztahy geometrických elementů umístěných do rastru – Šedou strukturu.
Zdeněk Sýkora nechyběl v roce 1963 v pražské kavárně Slavia, když společnost u legendárního stolu Jiřího Koláře založila skupinu Křižovatka. Zcela zásadním byl pro něj rok následující, kdy se stal - ve spolupráci s matematikem Jaroslavem Blažkem - prvním českým výtvarníkem, který do své tvorby zapojil jako pomocný prostředek počítač. V této fázi šlo o kombinatorické uspořádání elementů podle daného pravidla. V šedesátých letech se Sýkorovo jméno začalo prosazovat v mezinárodním kontextu: vystavoval mj. na přehlídce současného světového umění Documenta 4 v Kasselu (1968), na bienále konstruktivního umění v Norimberku (1969, 1971) a na Tendencích v Záhřebu (1965, 1969). V roce 1972 končí období struktur a přes tzv. makrostruktury se autor dostává do dalšího období své tvorby: začíná vytvářet typické liniové práce, které vycházejí z matematického principu náhodnosti – číselné řady generované počítačem určují barevnost, tvar a pohyb linií na obrazech.

Většina Sýkorových obrazů nese stroze matematické označení – pouze výjimečně mají obsáhlejší název, jako je tomu například u monumentálních „pařížských“ Linií č. 24 známých rovněž jako Poslední soud. Sýkorovy liniové obrazy sice vznikají podle přesně rozvržených a pečlivě rozkreslovaných souřadnic, nejsou však v žádném případě chladným počítačovým modelem. Pulzuje v nich energie vesmíru, napětí mezi řádem a chaosem. V jejich křivkách se skrývají světy plné explodujících hvězd i rodících se galaxií.
Fenomén náhody, který se stal přirozenou součástí Sýkorovy tvorby, nikdy nepřestal malíře fascinovat: „Žasnu, kolik rozhodujících zlomů bylo dílem náhody, a kdyby jich nebylo, tak můj život vypadal jinak, a kdo ví, jak bych skončil. Na začátku sedmdesátých let, kdy vznikly první liniové obrazy, začala náhodnost postupně ovládat všechny fáze mé tvorby a stala se zcela přirozenou součástí mého myšlení. Znamená to neomezovat se vůlí a úmysly. Stále musí být otevřené dveře.“ Jednou z osudových náhod pro Zdeňka Sýkoru bylo i seznámení se studentkou Lenkou, se kterou se v třiašedesáti letech oženil. Lenka Sýkorová se stala jeho múzou a oddanou asistentkou a od roku 1985 se rovněž podílí na přípravách partitur pro jeho obrazy i na jejich realizaci.

Zdeněk Sýkora realizoval i celou řadu prací v architektuře. V Praze vytvořil keramickou stěnu v pasáži u Václavského náměstí (1968) a skleněný obklad čtyř dvacetimetrových větracích komínů Letenského tunelu (1969). V rámci nizozemského Symposion Gorinchem ´74 byl realizován jeho návrh chodníku, který byl v roce 2005 obnoven a přemístěn. A v roce 1993 si firma Selmoni AG v Basileji objednala Sýkorovu liniovou malbu pro dvanáctimetrovou zeď vstupní haly - Sýkoras Wand. Zatím poslední Sýkorovou realizací ve veřejném prostoru jsou dvě monumentální liniové malby nazvané Létání, jejichž spoluautorkou je Lenka Sýkorová. Byly vytvořeny do vstupní haly nové budovy Národního integrovaného střediska řízení letového provozu v Jenči u Prahy (2005) a každá z nich měří přes čtyřicet metrů čtverečních. Protipól k těmto rozměrným dílům představuje série ilustrací pro knihy Písně kosmické (1999), Povaha prostoru a času (2003), Elly (2005) a Máj (2007). Ačkoliv se Sýkora nikdy předtím knižní ilustraci nevěnoval, získaly hned tři z jmenovaných titulů ocenění Nejkrásnější kniha roku v kategorii bibliofilie.



Kontakt pro novináře:

Markéta Tintěrová
marketa.tinterova@zdeneksklenar.cz