menu

Marian Karel: Nemám rád galerie \rozhovor\

7. 9. 2010

Proč jste se rozhodl vystavovat právě v Galerii Zdeněk Sklenář?
Vždy mne zajímá prostor a světlo. Tato galerie je malá, místnosti mají správné proporce, jsou vysoké a vzdušné. Jsou zde dvě okna, do kterých jsem se rozhodl umístit dvě křišťálová skla, která potřebují světlo. Nechci, aby to byly jen „skleněné plastiky“ - díla musí vést dialog s tím, co je za nimi. Za jedním oknem je krásný Petřín, za druhým jsou Hradčany. Tolik k těm dvěma taveným, broušeným sklům, které v současnosti již moc nedělám – baví mne tvořit věci do veřejného prostoru.
V galerii jsou dvě místnosti, jedna menší, jedna větší - čtvercová. V jejím optickém středu je Kabba, černá kostka, která je hranatá, ale stěny má mírně vypouklé. Odraz je tedy konkávní - jsou to křivky. Vše hraje s prostorem, pravidelnými hranami a vysokými dveřmi.
Do galerie se vchází úzkými dveřmi po čtyřech schodech. Vstupuje se do úzké místnosti, kam jsem umístil „sloup“, který je k příchozím natočený rohem. Je to vlastně hrana jednoho kuželu, který „padá“ z galerie ven na ulici - stojí na špičce. Když potom vcházíte do druhé místnosti k černé kostce, vidíte druhý kužel. Ten stojí na základní desce a naklání se (do vedlejší místnosti) směrem ke Kabbě. Je to práce s prostorem, se vstupem, s ulicí. Líbí se mi, že vstupní dveře do galerie jsou prosklené až dolů. Právě proto objekt v první místnosti není postaven na žádném podstavci. V reflexních sklech se odrážejí lidé, kteří jdou po ulici, Petřín i Vltava. Lidé z ulice, Petřín i voda se tak dostávají do Galerie Zdeněk Sklenář.
Vzniklo nějaké z vystavených děl přímo pro tyto galerijní prostory?
Ne, nevzniklo. Starší díla většinou nemohu používat – objekty, které jsou zde vystaveny, tvoří výjimku. Sloup, který je u vstupu, byl vystaven v Paříži, a to venku před Institutem architektury. Objekt jsem musel trošku předělat, aby vyhovoval prostorům Galerie Zdeněk Sklenář a světovým stranám. Černá kostka, Kabba byla vystavena v galerii v New Yorku, Chelsea.
Kubistickou krychli jsem vytvořil pro svou výstavu v domě U Černé Matky Boží. Měla být umístěna na schodišti, tak, aby se na ni mohli lidé dívat shora, zespodu i cestou po schodech. Původně měla zůstat součástí sbírek – což mi vyhovovalo. Miluji totiž kubismus, a v domě U Černé Matky Boží nesmí být vystaveno žádné současné umění. Měla tam být jenom tato „moje blbá kostka“, což mne opravdu těšilo. Pak projekt padl a v místech vznikla kavárna. Kostku tedy mám a nikomu ji nedám – je totiž lepená. Nemám rád lepené sklo nebo konstrukce... Lepidlo časem stárne, žloutne, ztrácí se i jeho pevnost. V případě této kostky je na lepených spojích vakuově nanesena platina, až mezi nimi je lepidlo. Pokud bude lepidlo černat nebo dělat bubliny, nikdo to neuvidí... Kostka se opticky chová, jako kdyby byla složena, nikoliv slepena. Jakmile se dvě skla slepí, přestávají mít své charakteristické vlastnosti. Pokud se slepí dvě pětimilimetrové skleněné tabule z obrazu vodou,dělá dělá vypadají jako sklo „desítka“. Když jsou pětimilimetrové tabule za sebou, mají jiný prostor, jinou optiku – jsou živé. Dokonce říkám, že se mi líbí špinavé sklo. Samozřejmě ne to broušené, ale třeba okno bez záclon. To je další dimenze...
Výstavu tvoří čtyři objekty, není to málo?
Není. Jsou to dvě místnosti. Doprostřed jedné bych klidně dal sloup a do druhé černou kostku. Pohled na Petřín, na vodu a na Hrad je ale tak krásný, že si o vystavení broušených skel přímo říkal. Ten broušený jehlan ještě nikdy nebyl vystaven...
Kubistická kostka však byla součástí expozice Národního muzea moderního umění v Tokiu...
Ano, byla, i když ne přesně tato. Jednalo se o výstavu skla, a od od starého až po současné. V jedné místnosti byla pouze tato malá kostka – bylo to zajímavé. Podobná výstava skla byla i v pařížském Louvru. Takovýchto podniků se účastním, zajímají mne.
V jednom z rozhovorů říkáte, že máte rád umění nadčasové. Co podle vás dělá umění nadčasovým?
V tento termín jsem měl mít výstavu v Sovových mlýnech. Třeba František Kupka, který je v tamních sbírkách zastoupen, je nadčasový. Nejhorší jsou průměrní lidé. Mám rád, chytré lidi, kteří někam jdou, někam směřují. Klidně budu mezi nimi ten nejblbější. Situace, kdy jsem jednooký králem mezi slepými, mi nevyhovuje.
To, co dělá umění nadčasovým, jsou nové technologie, vše se někam posouvá, ať už je to medicína nebo třeba umění. Myslím, že sklo je materiál budoucnosti. Obyčejná plochá tabule je trojrozměrná. Sklo jako médium mi vyhovuje, má totiž i čtvrtý rozměr.
Vaše díla, jež jsou zastoupena v celé řadě prestižních světových muzeí a galerií, vás řadí ke světové špičce mezi výtvarníky, kteří pracují se sklem. Máte ve svém oboru vůbec nějakou konkurenci?
Do specializovaných sklářských galerií se necpu, na sklářské výstavy nechodím, ani se jich neúčastním. Ke sklářům se nijak zvlášť nehlásím, ale sklo považuji za výborné médium.
Důležitá je pro mne galerie, kurátor a to, v jaké společnosti se moje dílo ocitá. Vystavoval jsem společně se Stanislavem Libenským, který se věnoval pouze sklu, s Václavem Cíglerem nebo s Danou Zámečníkovou, s Vladimírem Kopeckým. To jsou lidé, jejichž umění má přesah, a to se mi líbí – to platí obzvláště o Václavu Cíglerovi.
Například U Černé Matky Boží jsem měl věc, která nebyla ze skla. Lidé se mne ptali, proč to není sklo. Odpověděl jsem jednoduše a sprostě. Své objekty mám asi v pětatřiceti až čtyřiceti muzeích - třeba v Tokiu, Kjótu nebo Saporu. Vážím si toho. Svá díla mám ale i ve veřejných prostorech. Například v New Yorku na 53. ulici jsem měl dva hranoly, jeden těžký ocelový, druhý skleněný. Bylo to postaveno obráceně – ten těžký stál na skleněném. Lidi se bojí skla, ale nejmodernější technologie umožňují, že sklo může měnit barvu, má pevnost jako ocel... Mezi skla je možné dát ocelové plechy, látku papír... Dělají se samoomyvatelná skla, antibakteriální skla do operačních sálů...
Zmínil jste Sovovy mlýny. Jste autorem vodního prvku a skleněné kostky, která je dominantou budovy... Tento objekt před časem rozdělil Pražany na dva nesmiřitelné tábory...
Už se udobřili... Byla tam hranatá skleněná kostka - jak říkala paní Mládková - psí bouda, do které se nedá ani vlézt. Postavil jsem tu kostku na hranu, tak, aby zapadala mezi pražské sedlové střechy. Tím, že se kostka postaví na hranu, je vyšší, protože úhlopříčka je delší než stěna. Tak nastaly problémy – schválený projekt byl totiž o asi osmdesát centimetrů nižší...
Věž na Sovových mlýnech byla dozděna až po požáru, prosadil jsem, aby se nově dostavěné zdi ubouraly a prostor se tak zvětšil o několik metrů. Místo cihlové dostavby je na betonovém věnci umístěna ocelová konstrukce, na které je zavěšeno schodiště. Chtěl jsem, aby silným kamenným zdivem prostupoval už odzdola skleněný hranol až do horního patra. Hranol měl být zakončen kostkou v pohybu. Z galerie tedy měli lidé vycházet přímo do volného prostoru a na terasu. Vše se povedlo pouze částečně. Dostavba je sice skleněná, tabule ale měly jít až dolů, kde nebyla v plánu žádná okna. Je to sice kompromis, ale přijatelný...
Vystavujete radši ve veřejném prostoru nebo v galeriích?
Já galerie nemám rád. Jsou to uzavřené prostory. Ne, že bych trpěl klaustrofobií... Měl jsem jednu výstavu v Amsterodamu, byla to obrovská místnost, tak velká, že jsem do ní dokázal dostat lidi a život. Ke svým padesátinám jsem měl výstavu na Staroměstské radnici. Do třech velkých prostor jsem tehdy umístil tři objekty. Lidé se ptali, proč tam toho není víc. Nejsem minimalista, ale nechci z výstavních prostor dělat skladiště, ve kterém by díla zanikla.
Jste pedagog. Jak vidíte budoucnost a vůbec aktuální pozici skla v umění a architektuře?
Je to velmi zajímavé. Obor Sklo v architektuře na VŠUP byl bohužel zrušen, což vůbec nechápu. Všichni moji studenti totiž byli na stážích v Americe, v Austrálii nebo v Japonsku. Zahraniční studenti zase jezdili k nám. Měl jsem tam Japonce... Je to velmi zajímavé. V lednu odjedu se ženou učit do Japonska. Zájem je obrovský. V minulosti jsem jezdili do Japonska a Ameriky i čtyřikrát za rok... Je to škoda.
Momentálně učím na Fakultě architektury ČVUT. V ročnících je sice více lidí, ale v budoucnu bych chtěl dosáhnout stavu, kdy na dvouletém bakalářském studiu bude jenom čtyři až pět studentů, kterým se budu moci plně věnovat.
Nechci ale dělat jenom sklo. Před časem jsem vyhrál soutěž na náměstí v Chebu, kde mám ocelovou devítimetrovou sochu. Také mám rád kombinace skla a jiných materiálů. Třeba Tomáš Baťa v Kanadě měl specifickou kanadskou žulu, kterou chtěl propojit s českým sklem. Vytvořil jsem tedy takový vylomený blok žuly, který je prořezáván a prostupován sklem.

Ptal se Prokop Souček

Kontakt pro novináře:
tel. 224218528, e-mail: galerie@zdeneksklenar.cz
otevřeno: středa – sobota 13.00 – 18.00 hodin
www.zdeneksklenar.cz