menu

Federico Díaz Eccentric Gravity

4. 9. 2015

Federico Díaz. Nová materialita. Gravitace a Symetrie. Tradice antiky a renesanceMatematického domu v Královské zahradě Pražského hradu.


Prospektivní výstava česko-argentinského vizuálního umělce Federica Díaze, která byla vytvořena speciálně pro Královský letohrádek na Pražském hradě, spojuje nejradikálnější gesta dosavadní tvůrčí dráhy tohoto dobyvatele a  badatele vazeb mezi uměním a jeho společenským, respektive vědeckým kontextem (například Zlatou Slzu LacrimAu ze Šanghaje nebo Outside Itself z Benátského bienále) s jeho aktuálními pracemi (Svařil jsi ornament doby z  pekingské CAFA nebo Konzistencí z  Buenos Aires). Tato výstava na Pražském
hradě poprvé představí komplexní dílo Eccentric Gravity protínající svým záběrem historii slavných ceremonií odehrávajících se v Belvedéru za dob Ferdinanda I. Habsburského, dále dob, kdy Belvedér využíval jako svoji observatoř a „matematický dům“ hvězdář Tycho Brahe, až po úsilí Federica Díaze o zkoumání nové materiality, na níž je vystavěna naše soudobá společnost, ve snaze definovat univerzální jazyk civilizačními kontextynepoznamenané komunikace.

O Federicu Díazovi se říká, že je „vizuálním aktivistou česko-argentinského původu“. Působí v Praze a jeho místo v kontextu současného umění je reprezentativní ve vztahu k hnutím a výměnám dnešního globalizovaného světa. Výstava Eccetric Gravity v  Belvedéru je po dlouhé době první výstavou současného umění v tomto prostoru. Probouzí tak tuto historickou budovu, kde v 90. letech minulého století, za doby Václava Havla, vystavovali významní umělci, jako jsou James Turrell, Joseph Kosuth, Jannis Kounellis nebo Christian Federico Díaz  Eccentric Gravity  Tisková zpráva 4 9 2015 Praha strana  1Boltanski, k novému životu. Belvedér hrál významnou roli pro vývoj současné tvorby na české umělecké scéně, a nyní se k tomuto poslání opět vrací. Projekt Federica Díaze zahajuje éru nové generace výstav na tomto místě. Čas, historie a umělecká tvorba se spojují prací jednoho umělce, který reflektuje realitu tak, aby mohl poskytnout analýzu lidské existence a její pozice ve virtuálním světě. Tato výstava, pojatá jako prospektivní, ukazuje dynamiku a komplexnost tvůrčího procesu, vrací se k začátkům Díazovy práce, a  zároveň představu- je vizi její budoucnosti. Pražský Belvedér se tak znovu stává místem s výraznou společenskou rolí i schopností zprostředkovávat pohledy na současný svět.

Jérôme Sans

 


Federico Díaz *1971, vizuální aktivista česko-argentinského původu, žije a pracuje v Praze. Od 90. let minulého století používá nová média k odkrývání imateriálních aspektů každodenní reality našeho přirozeného prostředí, jež jsou primárními lidskými smysly nepostižitelné. Typické pro Díazovu práci jsou jazyk algoritmicky generovaného umění a systems art, stále intenzivnější kanály přímé komunikace s divákem a schopnost řídit se jeho základní kreativní premisou, jež říká, že umění se tvoří bez doteku lidské ruky. Používá média a technologie jako sociopolitický katalyzátor společenské změny.

V posledních letech rozvíjí Díaz koncept „Ornamentu mas” zformulovaný německým filozofem Siegfriedem Kracauerem koncem 20. let minulého století. Díaz analyzuje rozdíly v pohybu lidí z různých míst a rozdílného společenského statusu a využívá tohoto konceptu k tvrzení, že sociální chování a mentalita lidí mají své kořeny v politickém kontextu jejich původu. Tuto myšlenku začal rozvíjet počínaje instalacemi„Outside Itself“ (2011) a  „Svařil jsi ornament doby“ (2014). Jinou silnou vrstvou v  jeho současném díle je zamýšlení se nad materialitou jako prvkem spojujícím lidské bytosti s  jejich prostředím a  nad možností její transformace do nového univerzálního jazyka.

Vystavoval v Mori Art Museum Tokyo, Institute of  Contemporary Arts London, v Centru pro umění a média v Karlsruhe, na Ars Electronicav Linci, v Massachusetts Museum of Contemporary Art, v Muzeu moderního umění MoMA PS1, na Art Basel Miami, na bienále ve Florencii, na 54. bienále v Benátkách a v muzeu CAFA v Pekingu. In roce 2010 reprezentoval české umění na Světové výstavě EXPOv Šanghaji. V roce 2007 získal na bienále ve Florencii Premio Internazionale „Lorenzo il Magnifico“ za digitální média.

Jerome Sans. Jakožto kurátor, umělecký kritik, intendant a ředitel mezinárodně uznávaných institucí proslul Jérôme Sans na celém světě hledáním a otvíráním nových cest jak přistupovat k současnému umění a diskutovat o něm. V letech 1999 až 2006 pracoval s Nicolasem Bourriaudem, spoluzakladatelem a jedním z ředitelů slavného Palais de Tokyo v Paříži, kde uvedl více než 80 samostatných výstav (Tobias Rehberger, Chen Zhen, Wolfgang Tillmans, Kendell Geers, Candice Breitz, Wang Du, Bruno Peinado, Katharina Grosse a další), řadu skupinových výstav a  bezpočtu eventů, koncertů a   performancí. Během této doby byl rovněž kurátorem Institute of Visual Arts v Milwaukee, kde jako americké debuty organizoval  samostatné výstavy nové generace umělců (Maurizio Cattelan, Pierre Huyghe, Erwin Wurm, Kendell Geers, Philippe Parreno, Barthélémy Toguo, Steve McQueen, Kimsooja, Joachim Koester, Annelis Strba, Lars Nilsson a další). Poté přesídlil do Spojeného království, kde se stal ředitelem programů BALTIC Centre for Contemporary Art v Gatesheadu. Od roku 2008 do roku 2012 byl ředitelem průkopnického Ullens Center for Contemporary Art (UCCA) v Pekingu. Byl rovněž kreativním ředitelem a šéfredaktorem francouzského kulturního magazínu L’Officiel Art. Jérôme Sans připravil jako kurátor mnoho významných výstav po celém světě, včetně Taipei Biennial (2000), Lyon Biennial (2005), a  Bílé noci (Nuit Blanche) v  Paříži (2006).

V  současné době je uměleckým ředitelem jednoho z nejdůležitějších projektů urbánního rozvoje v  Evropě, Rives de Saône-River Movie v  Lyonu, byl jmenován jedním z uměleckých ředitelů sítě Grand Paris Express. Je také  spoluzakladatelem Perfect Crossovers Ltd., což je konzultační firma pro kulturní projekty mezi Čínou a zbytkem světa se sídlem v Pekingu. Přispěl do různých uměleckých publikací a je autorem celé řady knih, mezi jiným Au Sujet de / / About Daniel Buren (Flammarion, 1998); Araki (Taschen, 2001); China Talks (Timezone 8, 2009) a China: The New Generation (Skira, 2014), s tím že dvě posledně jmenované jsou soubory rozhovorů s předními a mladými současnými čínskými umělci. Vydal také několik knih kapesního formátu s rozhovory: Bright City: Ma Yansong (2012), Smoke Shadows: Jannis Kounellis (2012), a  Kendell Geers: Hand Grenades from My Heart (2012), všechny vyšly v nakladatelství Blue Kingfisher.

Jen Kratochvil *1986, nezávislý kurátor a  kritik, aktuálně působící v  Národní galerii v  Praze, kde společně s  Adamem Budakem etabloval nový Prostor pro pohyblivý obraz/ Moving Image Department, dlouhodobýprojekt prezentující v mezinárodním spektru média filmu, videa a instalací reflektující pohyb obrazu formou výstav a doprovodných programů, ve spolupráci s Liamem Gillickem a Josefem Dabernigem. Na české scéně dlouhodobě spolupracuje s Federicem Díazem, Hynkem Altem a Alexandrou Vajd. Jako kritik přispívá mimo jiné do magazínů Art&Antique a Artalk.

 

Eccentric Gravity

Historie Belvedéru Pražského hradu sahá do 16. století, do doby Ferdinanda I. Habsburského, císaře svaté říše římské, českého, uherského a  chorvatského krále, který jej nechal vystavět pro oslavu své korunovace a  vizi nové, za doby jeho panování mírem sjednocené Evropy. Později objekt sloužil jako observatoř a  tzv. Matematický dům hvězdáře Tycho de Brahe. V 19. století, v období nově probuzeného národního sebevědomí českých zemí měl Belvedér oslavovat slovanskou ideu a samotné češství. Po pádu Berlínské zdi se stal výstavním prostorem se silnou vazbou na mezinárodní umělecké dění.

Projekt Federica Díaze Eccentric Gravity využívá architektonické dispozice této mimořádné, v  zaalpském území první renesanční stavby, jako půdorysu pro reflexi této bohaté historie a zároveň realizaci vlastní vize o směřování soudobé společnosti. Zákonitosti symetrického členění objektu se střetávají se zdánlivou neuspořádaností jednotícího principu řetězovky, systému homogenních dokonale pevných ohebných vláken zavěšených v gravitačním poli. Antonio Gaudí využíval řetězovku ke konstrukci inverzních architektonických modelů oblouků. Dnes, když počítačem generované plánování umožňuje představu jakkoli komplikované stavby, se Díaz k  řetězovce vrací jako k  nástroji nezávislém na naší technice vycházejícím pouze ze základních přírodních zákonů a s její pomocí dává z umělého kamene, geopolymeru, vzniknout městu budoucnosti. Nikoli konkrétnímu městu, nikoli konkrétnímu místu, ale modelu uvažování o  naší závislosti na zákonech přírody a na naší ryze materiálové podstatě. Člověk, zvíře, socha, architektura či skalní útvar, vše obsahuje v jádru stejné minerály, stejné, byť jinak diferencované složení hmot podléhajících gravitačnímu poli. Mezi umělou sluneční září, kterou Díaz do Belvedéru přináší a  tvůrčím prostorem pomyslného architekta naší reality se generují nové formy materiální komunikace. Matematický dům je znovu badatelnou, galerií, prostorem distribuce idejí, nikoli národních, jako v případě českých obrozenců 19. století, ani nadnárodních, jak se o ně snažil Ferdinand I., ale zcela univerzálních, bez ohledu na současný společenský kontext, ale s důrazem právě na jednotící elementy existence.

Díaz Eccentric Gravity
Díaz Eccentric Gravity
Díaz Eccentric Gravity
Díaz Eccentric Gravity
Díaz Eccentric Gravity
Díaz Eccentric Gravity